Ale ano! Dům Ing. Arch. Pavla Fojta nemá přípojku elektřiny, plynu ani vody a přitom funguje jako každá jiná domácnost. Pozoruhodná stavba se nachází kousek za velkoměstem doslova na samotě u lesa.

„V roce 2001 jsme se s manželkou rozhodli postavit rodinný dům, který by splňoval naše představy o zcela nezávislém bydlení propojeném s okolní přírodou,“ říká Pavel Fojt, který se od roku 1990 zabýval výrobou modelů architektury, nyní se věnuje výrobě reklamního značení.

„Vlastnili jsme totiž parcelu na okraji Prahy uprostřed přírody, ale bez sítí. Tehdy nebyla možnost je vybudovat.“

K domu je třeba sjet z hlavní silnice po polní cestě, na jejímž konci by málokdo hledal tak pozoruhodný komplex. Zvenku nenápadný dům je přízemní bungalov s okny jen na jih, zčásti je zahrnut zeminou a nad terén vystupuje zhruba metr.

Je zajímavý jak neobvyklým architektonickým řešením, tak použitými technologiemi, jež mu zaručují soběstačnost a nezávislost na přípojkách. A to se na pozemku nachází bazén i sauna!

Energie, i když slunce nesvítí

Kousek za vstupní chodbou upoutá pozornost čtvercové atrium pod skleněnou střechou. Pohled na rostliny a palmy v zimě zapůsobí. Ačkoli teplota venku se pohybuje kolem nuly a je zataženo, uvnitř domu je příjemných 20 °C.

Jsou zde další čtyři pokoje, rozlehlý obývák s krbovou vložkou a kuchyň. Osvětlení zajišťují vesměs úsporné žárovky, Fojtovi používají běžné spotřebiče, snad kromě rychlovarné konvice, mikrovlnky a myčky na nádobí. Vaří na plynu z propanbutanové láhve.

Jaká technologie toto vše zvládne? Jak se dovídáme od Pavla Fojta, pro chod domácnosti je klíčový zdroj vody ze studny, který se naštěstí na pozemku nachází.

Ostatní je kombinace několika systémů, jež si sám navrhl, vyvinul a postavil, protože obdobné nikde neobjevil. Elektřinu vyrábějí solární panely, v zimě občas musejí vypomoci dieselagregáty.

Topení zajišťuje kotel na dřevo s akumulací do nádrže, krbová vložka a rekuperace větraného vzduchu. Pomáhají tepelné zisky ze skleněných stěn a solární kolektory. Klíčové jsou samozřejmě izolace.

„Snažil jsem se celou budovu zabalit pokud možno do jednolité vrstvy polystyrenu,“ vysvětluje Pavel Fojt. „Abych toho dosáhl, založil jsem dům na betonové desce, na ní je položená deset centimetrů vysoká vrstva extrudovaného polystyrenu a teprve pak železobetonová deska tvořící základ podlahy.

Budova tedy na polystyrenu plave a nemá tepelné mosty směrem do země. Stejně je obložen dům ze stran i střecha, jen vrstva polystyrenu je dvojnásobná.“

Dům na baterky

Pavel Fojt v technologickém zázemí svého domu ukazuje nejprve nerezovou akumulační nádrž, kde se jednou za dva dny ohřeje voda. Z nádrže putuje teplá voda do koupelny a také do radiátorů v rámci vytápění domu.

Nádrž je stratifikační, což znamená, že se horká voda usadí do různých vrstev nádoby, přičemž u hladiny je nejteplejší. Má to své výhody: vrchní vrstva se ohřeje v řádu minut, ale ohřát celou nádrž by trvalo hodiny.

Vedle majitel domu představuje nádobu o objemu 1 m3, do které se načerpává voda ze studny jednou za dva dny, aby se co nejvíc šetřilo energií.

Čerpadlo s velkým příkonem tak neběží při každém malém úbytku vody. Voda do radiátorů se rovněž ohřívá přes solární panely. Je tu i běžná rekuperační jednotka (přihřívá vzduch vstupující do domu), která se ale používá pouze na nárazové větrání.

Klíčové pro výrobu elektřiny je pole solárních kolektorů na střeše, ze kterých jde energie do dvou měničů. V podstatě to jsou prý inteligentní nabíječky, jež dávají šťávu bateriím.

Ty nám Pavel Fojt ukazuje v další úzké chodbě. Jde o staniční baterie, které se běžně používají jako záloha různých telekomunikačních stanic.

Mají kapacitu 35 kW, což znamená, že dům by na ně měl fungovat minimálně 10 dnů. Dále je v domě místnost s dieselagregáty: ty se sepnou ve chvíli, kdy je málo slunce a následně málo energie v bateriích.

„Třeba loni běžely pouze sto dvacet hodin,“ vybavuje si Pavel Fojt. „Spotřebovaly tak devadesát litrů nafty, což máte asi tři nádrže do auta.“

Pračku bylo třeba upravit

Pavel Fojt tu žije společně s manželkou Evou a 15letou dcerou. Mají ještě dvě dcery, ale ty jsou již dospělé a na samotě s nimi nebydlí. Otázka je, jak se v energeticky téměř soběstačném domě bydlí.

Nakolik se všichni musejí se spotřebou mírnit? Pokud se týká používání televize, počítačů, nabíjení mobilů nebo rádia, tak u nich díky nízkému odběru proudu není třeba se omezovat. Jen je prý nikdo nenechává dlouhé hodiny zbytečně zapnuté.

„Největší spotřebič je tady lednička, ta běží pořád,“ potvrzuje Pavel Fojt. „Za den spotřebuje zhruba nula celá osm kilowatthodin. Pereme, když svítí sluníčko, pračku máme připojenou na teplou vodu, tak šetříme za její ohřev.

Za běžný den v zimě spotřebujeme tři až pět kilowatthodin, v létě je to více o filtraci bazénu, která je náročná na spotřebu proudu: deset až dvanáct kilowatthodin.“

Jenže za kolik?

A jsme u toho, jestli se to finančně vyplatí. Je totiž zřejmé, že pořízení použitých technologií nebylo levné. Nejdřív oba manželé shodně uvádějí, že je to v konečném důsledku spíš dražší, než kdyby byli připojeni k ČEZ nebo jinému poskytovateli elektřiny.

I kvůli tomu, že dotace pro takovéto projekty byly v roce 2010 zrušeny. Třeba jen baterie stojí 100 000 Kč, přičemž jejich životnost činí zhruba 15 let.

Později se ale dostáváme k faktu, že svítit ze slunečních paprsků nemusí být dražší.

Fojtovi potvrzují, že veškeré technologie je stály zhruba milion korun. Výdaje za naftu do dieselagregátu plus útrata za propanbutanové láhve na vaření a dřevo do krbu je ročně nevyjde na více než na 17 000 Kč.

Více se múžete dočíst v celém článku Bydlete nízkoenergeticky. Víme jak!. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Pokud byste chtěli navštívit všechny, museli byste do rakouské metropole zavítat několikrát. Od nás to nakonec není problém: vlakem jste ve Vídni z Prahy za čtyři hodiny a pětistovku, z Brna za polovic (můžete jet stylově expresem EC Gustav Klimt).

Pro Vídeň secese znamenala hvězdný čas: kolem roku 1900 měla dva miliony obyvatel a přímo kypěla kulturním životem. Gustav Klimt patřil mezi největší celebrity své doby -vyznamenat ho za tehdy velmi moderní umělecká díla se nerozpakoval ani sám císař František Josef I.

Proč se malíř líbil i stařičkému mocnáři, to asi nejlépe zjistíte v Dolním Belvederu, kde uchovávají největší sbírku obrazů Gustava Klimta na světě (včetně proslulého Polibku).

Za fascinujícími malbami a kresbami slavného malíře byste se ale měli vydat i do vídeňského Uměleckohistorického muzea, Leopoldova muzea (kde jsou vystaveny vedle děl milovníka Českého Krumlova Egona Schieleho), do Albertiny a na řadu dalších míst Vídně.

Podívejte třeba v Rakouském divadelním muzeu na slavný obraz nahé ženy Nuda Veritas (Nahá pravda) či na umělcovu posmrtnou masku, jeho posmrtný portrét od Schieleho a odlitek jeho pravé ruky ve Vídeňském muzeu!

Více se múžete dočíst v celém článku Za Gustavem Klimtem do Vídně . Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

A taky si vyjasnit, jak se cítí: „Teď už mnohem líp,“ odpovídá nejen mně, ale i hostům, kteří ji zdraví a jednou větou jí vyseknou kompliment, jak výborně vypadá.

Ještě nedávno jsem četla, že ležíte v Thomayerově nemocnici.

Hospitalizovaná jsem nebyla, je to výmysl. Rozběsní mě tyhle lživé informace, protože volají přátelé, kamarádi, známí, je to ztráta času a nervů kvůli něčí sprostotě a bezohlednosti.

Nevadí, že se začneme bavit zrovna o nemoci?

Proboha proč by mi to mělo vadit? Každý člověk někdy onemocní, není na tom nic nepřirozeného. Hrozné je, když jsou vážně nemocné děti nebo zemře mladý člověk. Já jsem se dostala z přepracování do depresí, které si vyžádaly pomoc lékařů.

Opravdu se nevrátíte na jeviště?

Mohla bych vám složitě své pohnutky popisovat, ale víte co, dám vám znění dopisu, který jsem předala ve vinohradském divadle, a můžete ho otisknout. Ono se neodchází jen z divadla, své milované profese se musí vzdát třeba i špičkový chirurg, protože má najednou pocit, že jeho ruka není tak pevná a jistá jako dřív.

Předpokládám, že jste váhala dlouho a radila se s rodinou.

Když odcházíte z jeviště po půl století, nejde to ze dne na den. Každý herec vám potvrdí, že diváci v hledišti vyzařují zvláštní fluidum, které vás nabíjí pozitivní, životadárnou energií, proto by bylo nerozumné se takového „dopingu“ vzdát! (usmívá se) Ale nedalo se nic dělat.

Psychika není vidět, není to zlomená ruka nebo noha, ovšem „bolí“ stejně. A rodina? Ta mi radila už dávno – brzdi! Vždycky říkali: najednou to v tobě udělá cvak a budeš se muset zastavit. A ono to cvak udělalo. Vypadalo to, že jsem neunavitelná.

Nejsem typ, který si libuje v nemocech a bolístkách. Když jsem měla chřipku, odehrála jsem představení s chřipkou. Ta nenadálá bezmoc mě zaskočila, protože jsem necítila žádné negativní příčiny, svou profesi miluju.

Pamatuju si, že když byl vážně nemocný váš manžel, přes všechny obavy jste zůstala pevná jako skála.

Tak teď mi to Luděk vrátil! Pečovali o mě neuvěřitelně láskyplně, všichni. A nepustili ke mně ty lži z bulvárních plátků. Doporučovala bych, aby se u nás víc ctil článek 3 Evropské unie, podle něhož má každý právo, aby byla respektována jeho fyzická i duševní nedotknutelnost.

Zní to hezky, jen se ptám, jestli si toho někdo z naší legislativy vůbec všiml. Už i naše desetiletá Anička pochopila, že se beztrestně píší nehoráznosti.

Anička je parťák?

No jo, baví mě vtipy, které nasbírala ve škole.

Jak vás přivítali na DAMU?

Tři neděle jsem každé odpoledne třídila spolu s ostatními členy komise adepty herectví na ty šikovné a méně šikovné. (směje se) Moc mě potěšilo, že během přijímaček přišli i žáci, které jsem učila, jenom aby mě viděli a pozdravili.

Jinak byl zájem veliký, přihlásilo se tři sta osmdesát uchazečů, zůstalo jich čtrnáct. Výběr byl přetěžký. Ale vždycky říkáme, že jednou nám možná budou ti neúspěšní vděční, že jsme je nepřijali. Naše profese je nevděčná.

Herec není závislý jen na svém talentu, ale na příležitostech, jestli má štěstí na lidi, s nimiž pracovat opravdu chce, se kterými je vnitřně spřízněn, jestli bude vyhovovat šéfovi, nebo jestli potká režiséra, jenž ho dokáže inspirovat, ukáže mu nové možnosti. Je toho hodně, co stojí za dřinou, která se nikde neprezentuje, ale nakonec jí říkáme úspěch.

Řekla bych, že nemluvíme jen o herectví.

Asi máte pravdu, jenže herec pracuje s něčím tak neměřitelným, jako jsou emoce a psychika.

Jak jste se dokázala udržet v první lize?

Určitě i proto, že jsem mohla dělat divadlo, jehož názor jsem sdílela. Teď jsem nad některými inscenacemi řekněme rozpačitá.

Dlouho vás nic nenadchlo?

V hledišti ne. Ale jedno zfilmované divadlo ano, a sice když jsem nedávno viděla v televizi Zkrocení zlé ženy v režii Franka Zeffirelliho.

Jak nejspíš víte s Elizabeth Taylorovou jako Kateřinou a Richardem Burtonem jako Petruciem. To byl parádní Shakespeare! Žádná zatuchlá stylizace, ti hrdinové byli přesvědčiví, pravdiví, prostě živí lidé…

Jste vzhledem k věku a zkušenostem ve svých soudech tolerantnější, nebo přísnější?

Nikdy jsem svůj věk moc nevnímala a doufám, že mi to vydrží. Pomohli mi právě studenti, občas jsem se až zalekla, jestli proboha nejsem trapná, když používám stejné výrazy jako oni, směju se stejným věcem…

Mít tuhle generační vzpruhu je fajn. Přinutí vás nezakrnět, nebýt zapšklá, věčně uskuhraná. A pokud se týká tolerance… řekla bych, že jsem s léty víc tolerantní, o názoru, s nímž nesouhlasím, se snažím přemýšlet, ne ho hned odsoudit.

Umíte být přísná?

Trvám na vzájemně dohodnutých pravidlech. Rozhodně si ale nezakládám na tom, že mám nad někým moc. Naopak mi náznaky něčeho podobného vždycky byly z duše protivné. Myslím, že se lidé můžou v laskavém tónu – a hlavně slušně – domluvit, konflikty nehrotit, jak říkají moji studenti. (smích)

Kdy jste naposledy točila?

Loni v létě, s režisérem Jiřím Strachem tři povídky v televizním cyklu Setkání s hvězdou, bylo to moc fajn.

Každý herec ukazuje nejčastěji tvář, kterou divák vidí nejraději. Vy jste na první pohled ta obětavá, charakterní ženská…

Více se múžete dočíst v celém článku Jana Hlaváčová: Na odpis se necítím. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.